Kultura
Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne
„Je to možná legrační, ale kdykoli slyším, že je určitá naše věc vkrizi, beru si ztoho radostnou informaci, že tato věc ještě existuje– kdyby neexistovala, nemohla by přece být vkrizi.“ Tuhle– idnes platnou úvahu– napsal Václav Havel 22.ledna 1983ve stém šedesátém třetím dopise své ženě, jež vsouhrnném tvaru známe podpojmem Dopisy Olze. Režijní ascenáristické duo SKUTR se pokusilo onemožné atuhle knihu (pro mě jednu znejněžnějších, jakou jsem kdy četl) převedlo do dramatického tvaru. Hra měla premiéru symbolicky 17.listopadu vDivadle vDlouhé apatří bezesporu ktomu nejlepšímu, co lze momentálně včeských divadlech vidět. Zájemce oněkterou zrepríz musí počítat spříslovečným potměšilým rukopisem dua. Vjeho tradici si Martin Kukučka sLukášem Trpišovským zdopisů vybrali především pasáže, které Havlovu zlomovou existenciální zkušenost zaznamenaly vupřímně bezbranné podobě.
Člověk, který svým myšlenkovým, morálním, duchovním, kulturním apolitickým významem překračuje téměř vše, co se vnaší kotlině vnovodobé historii odehrálo, tak najednou ve své dlouhodobé izolaci objevuje tak neřešitelné starosti, jako je například nemožnost opravy plotu na Hrádečku– aztoho vyplývající žárlivost na okolí Olgy Havlové, které by opravu vyřešit mohlo, kdyby chtělo. Zdevíti herců na jevišti, kteří postupně promlouvají (ať už verbálně či pantomimicky) Havlovými slovy, se mi havlovsky nejpřesvědčivější jevil Jan Vondráček. Tak jako ujeho předobrazu není zřejmé, jestli ho má člověk raději pomilovat nebo politovat, respektive kterou zobou věcí má udělat dřív. Vondráček si mimochodem hned vúvodu představení vleze do obalu na basu, což je moment, který jsem chtěl na jevišti alespoň jednou vživotě vidět: aby si někdo vlezl do basy, když je ve vězení. Čímž tvůrcům děkuji avám doporučuji si na představení zajít- přepisovat zde jednotlivé gagy by bylo ehm poněkud absurdní,že.
Akdyž už jsme uabsurdit: kdo nesleduje trh svýtvarným uměním, tomu by mohlo přijít podivné, že Josef Šíma koncem října dosáhl svého aukčního maxima sobrazem ML, který se v1. Art Consulting prodal isprovizí za 36,18milionu korun. Přičemž úplně stejný obraz se před čtrnácti lety ve stejné aukční síni prodal za 7milionů. Ale tak už to zkrátka vtomto prostředí chodí. Pro nás je ovšem důležitější, že varianta tohoto rekordního díla zroku 1927aktuálně visí vMoravské galerii vBrně na výstavě Josef Šíma: Cesta kVysoké hře. Tou se nemyslí žádná zábava, nýbrž umělecká skupina Le Grand Jeu, jíž Šíma vPaříži spoluzaložil právě vroce 1927.Celý příběh jeho cesty zbrněnské České vysoké školy technické, kde po první světové válce učil technické kreslení, kmalířské slávě vPaříži, díky níž se stal klíčovým prostředníkem mezi naší afrancouzskou meziválečnou avantgardou, na výstavě avdoprovodné knize převyprávěla kurátorka Anna Pravdová ajejí kolegové. Do Francie Šíma odjel na inzerát shánějící kreslíře při obnově zničených kostelních oken vHendaye, ale záhy podal výpověď aodstěhoval se do Paříže. Tam vroce 1922vznikl jeho portrét Nadine Germain, dcery jeho nové zaměstnavatelky vobchodu skoženými výrobky.
Rok na to si Šíma Nadine vzal. Anásledně se skrz pařížského dopisovatele Lidových novin Richarda Weinera seznámil stalentovanými francouzskými, opatnáct let mladšími básníky. Historik Bertrand Schmitt vdoprovodné knize píše, že chtěl tehdy Šíma „dospět kmalbě duchovní, vizionářské asmyslové, která by dokázala zachytit působící– byť neviditelné– zákonitosti, na jejichž interakci stojí fungování vesmíru ajejichž stopu lidstvo uchovává prostřednictvím určitých symbolů amýtů“. Což se malíři vpoetickém prostředí skupiny Vysoká hra záhy podařilo. Právě vroce 1927se na Šímových obrazech prvně objevuje jeho ikonické vejce. Je jak na zmíněném obraze ML, tak vMoravské galerii na plátně Evropa ze stejného roku. Na obou jako by levitovalo vnekonečném prostoru, což od té doby vedlo kbezpočtu interpretací. Ta aktuální od kurátora Petra Ingerleho vychází zfaktu, že „kosmické vejce“ je termín belgického kněze aastronoma Abbé Georgese Edouarda Lemaitreho, podle kterého mohlo celé univerzum vzniknout „zkompaktní látky skládající se zveškeré hmoty aenergie“- tedy zjakéhosi kosmického vejce. Evropu si zPaříže každopádně krátce po jejím namalování odvezl pražský nakladatel Otakar Štorch-Marien, který rok na to Šímovi uspořádal výstavu ve své Aventinské mansardě. Zní se obraz dostal kbrněnskému právníkovi Osvaldovi Brázdovi ajako poslední ho koupila Moravská galerie vroce 1994coby mediálně oslavovaný „nákup století“.
Než se Vysoká hra ve třicátých letech rozpadla, Šíma ještě stačil namalovat její hlavní aktéry. Včetně Reného Daumala se zrakem přízračně obráceným dovnitř vlastní hlavy. Malíř tím tak trochu předznamenal básníkův nešťastný osud: vkvětnu 1944Daumal umřel vpouhých šestatřiceti letech na tuberkulózu, aniž stačil dokončit svůjromán Mount Analogue. Smrti prý hodně napomohly jeho odvážné experimenty sdrogami včele se smrtelně nebezpečným tetrachlormethanem, jímž se pokoušel vyvolávat si halucinace.
Brno momentálně není jediné krajské město, vněmž se dá leccos zjistit onašich historických výtvarných kontaktech sFrancií. Tím dalším je Plzeň. Západočeská galerie ve spolupráci se Slovenskou národní galerií uspořádala přehlídku Zakademie do přírody– podoby krajinomalby ve střední Evropě 1860–1890. Takhle to možná zní docela suchopárně. Ale zaručuji vám, že suchopárná výstava opravdu není. Zmého pohledu už kvůli tomu, že do ní kurátorka Katarína Beňová zařadila díla Lászla (Ladislava) Mednyánszkého. Tenhle malíř pocházel zhornouherské aristokratické rodiny avzhledem kjejím prostředkům pro něj nebyl problém vystudovat akademie vMnichově aPaříži. Žánrová ahistorická malba ho ale nudila, dlouho hledal upřímnější azaujatější pohled na realitu. Tak jako řada jeho dalších vrstevníků ho našel ve vesnici Barbizon 60kilometrů od Paříže, která se díky okolní krajině snízkým horizontem stala koncem 19.století sídlem takzvané Barbizonskéškoly.
OBarbizonu psal unás nadšeně jako první Miroslav Tyrš vroce 1873, kdy také ve své recenzi zde tvořících autorů poprvé použil termín paysage intime, intimní krajinomalba. Mednyánszky se do Barbizonu premiérově dostal orok později. Místní přírodu, kterou pro sebe postupně objevovali další krajináři zprostoru Podunajské monarchie, si okamžitě zamiloval. „Podzim je třeba strávit opět ve volné přírodě, stejně jako tomu bylo na jaře. Toto bez jakýchkoliv vedlejších ohledů uskutečnit,“ cituje katalog výstavy jeho deník, do nějž si zaznamenával fascinované pozorování. „Obloha byla směrem na východ modrošedozelená, velmi průsvitná. Směrem na západ statická část obrazu tmavla, napadl mě motiv, který jsem dělal vMnichově, kde pozadí tvoří těžký plášť mlhy, rovina je osvětlená zpoza ní. Louže ostře odrážejí silné barvy nad mlhou. Někdy jsou na obloze viditelné zvláštní rovnoběžné pásy, které jasně svítí. Mezi nimi průsvitná jasná našedlá barva, která tvoří zvláštně velkolepou část obrazu.“
Podobné dojmy Mednyánszky po Barbizonu nalezl ivdalší umělecké enklávě, jíž se plzeňská výstava průkopnicky zabývá. Vuherském Szolnoku. Tamní krajina spoli atrhy plnými zeleniny dala vRakousku vzniknout posměšnému označení této výtvarné produkce slovy Kraut und Rüben Stücke, zelné aokurkové kusy. Od jednoho ztěchto kusů prezentovaného vZápadočeské galerii jsem se nicméně nedokázal odtrhnout. Mednyánszky ho (podobně jako řadu dalších svých pláten) nedokončil, ovšem stihnul do něj promítnout svou geniální schopnost odvrhnout veškerou akademickou dovednost, jíž se naučil, amalovat po svém. Na to, že jeho Podzim vsadu vznikal vroce 1874, čili krátce po jeho objevu možností intimní plenérové malby, působí až neuvěřitelně současně. Mednyánszky je pro mě zkrátka velkým objevem apřesně kvůli podobným zjevům se vyplatí sledovat celý program Západočeské galerie, která je vtomto ohledu velmi štědrým výtvarným Mikulášem, když už se nám blíží ty svátky…
